Něco pro děti
To já v tvým věku
„Tak co, jdeš ze školy?“ řek strejda.
„Kdepak, já jezdím autobusem.“
„Cože? To já v tvým věku,“ pravil,
„jsem ráno běhal pět mil klusem.“
„A kolik zvedneš?“ zacčal zase.
„Dva pytle zrní!“ „Cože?“ smál se,
„to já v tvým věku řídil valník
a v každý ruce držel prase.“
„A kolikrát ses pral?“ chtěl vědet.
„Dvakrát – a pokaždý mě zbili.“
„To já v tvým věku,“ ušklíbl se,
„jen vstal a všichni pelášili.“
„A kolik je ti?“ zamračil se.
„Devět a půl.“ „A helemese!“
Strejda se zved a vypnul prsa:
„To mně v tvým věku bylo deset!“
Dlouhá šála
Že si mám sundat tu šálu
a chvíli si pohovet vsede?
No dobrá, synku, tak na chvilinku,
ale nejdrív bys mel neco vedet.
Pred lety prohrál jsem souboj
s hrabetem z Mrchodavu.
Mne uklouzla noha,
on vzal mec – a ouha!
Naráz mi ušmiknul hlavu.
Sebral jsem ji a zas nasadil,
jenže už nechtela zpátky.
Tak jsem ji porádne privázal
tímhletím kusancem látky.
Od tech dob nedávám šálu
na vešák do predsíne.
Nechtel bys, aby ta viklavá hlava
pristála nekomu v klíne. . .
Tak, ted víš všechno. A jestli se
opravdu odmítáš bát
a porád si myslíš, že mel bych tu šálu
odmotat. . .
MILERÁD!
Dobrotivá teta
Má teta Jíra dbá na práva zvírat,
na Den zvírat vždycky pookrívá.
A i když má kabát s límcem z lišcí kuže,
ta liška, co nosí, je živá.
Jak tak stojím. . .
Jak tak stojím na lokti
s prstem v levém uchu,
okusuju pampelišku,
Juchú! – výskám v duchu.
Pozoruju housenku
vprostred mého cela,
hledím kamsi
a ríkám si:
„Proc to vlastne delám?“
Vecne nespokojená
Támhleta paní
má hlavu v dlaních.
Vzdychá a mrací se, prý má pech.
Tolik si prála
mít vlastní kožich –
a ted se nemuže zbavit blech. . .
Tri žihadla
Když Jirku píchla vcela, slyšeli,
jak rek: „Je lepší zustat v posteli!“
Když Frantu píchla, zaslechli ho lkát:
„Proc všechno musím odnést vždycky já?“
To Kuba, když ho píchla do cela,
rek: „Zas vím neco navíc o vcelách.“
Prátelství
Prišel jsem na to, jak budeme práteli.
Není to težké, takže to zvaž:
Reknu ti proste, co všechno máš udelat,
a ty to udeláš!
Preplnená vana
V téhleté vane je nejak moc detí.
Lokty a kolena – vše v jedné zmeti.
Záda jsem umyl už troje,
žádná však nebyla moje.
Bláznivá Johana
„Nejez rukama,“ rekla jí maminka.
„Dobre,“ na to Johana,
a jedla nohama!
Vyšetrení
Zašel jsem k lékari.
Rekl mi: „Rekni á. . . “
Z krku mi vytáhl
botu a anglicák,
brusli a bublifuk,
pak rekl: „Víš,
mel by sis dát vetší
pozor, co jíš.“
Neco nového
Ríkali: Zkus neco vymyslet,
tak aby koukal celý svet.
Paraple z papíru pak ale
žádný si netroufl vyzkoušet.
Recyklovatelnou žvýkacku
nechteli. . . Však já je nenutím.
Nikdo též netoužil ochutnat
zmrzlinu s horcicnou príchutí.
Ted jsem však vymyslel bezva clun:
když do nej nacáká, clovece,
vytáhneš z jeho dna velký špunt
a všechna voda z nej vytece.
