Richard Bach
**********************************************************
Lidé se většinou soustředí na jeden život a myslí si, že mimo něj neexistuje nic
důležitějšího. Přitom všechny vysněné situace a zdánlivě nesplnitelné přání jsou
stejně tak skutečné jako všechno ostatní. Rovina ostrosti závisí na nás.
***
Takže jsme turisté! Netvoříme krajinu, jen si z ní vybíráme část, kterou chceme
vidět.
***
“Nic není určeno předem? Neexistuje tedy žádný osud?”
“Samozřejmě že existuje, ale osud vámi nepohybuje tam, kam sami nechcete jít. Vy
si vybíráte. Váš osud závisí jen na vás.”
***
Jestliže se nikdy nevzdáš něčeho, na čem ti záleží, a jestli budeš ochotná těžce
bojovat jen proto, abys toho dosáhla, slibuji ti, že tvůj život bude velice
úspěšný. Bude to těžký život, protože výjimečnost není jednoduchá, ale bude
dobrý.
***
Jednoduchý život nás nic nenaučí. A na konce záleží jen na učení - co jsme se
naučili a jak jsme vyrostli.
**********************************************************
Jonathan Livingston Seagull-Racek
........................................
Když se Jonathan Racek vrátil k hejnu nocujícímu na pobřeží, byla už dávno noc.
Únavou se mu točila hlava, ale samou radostí si před přistáním dal ještě jeden
přemet a kopaný výkrut. Až uslyší o tom velkém převratu, pomyslel si, určitě
budou skákat nadšením. Teď bude aspoň pro co žít! Místo ucouraného pendlování
mezi rybářskými loděmi a pobřežím bude mít život konečně smysl! Vyhrabeme se z
tuposti a najdeme sami sebe, budou z nás tvorové plní dokonalosti, inteligence a
znalostí. Konečně můžeme být svobodní! Můžeme se naučit létat!
Viděl před sebou skvělou a zářivou budoucnost.
Když přistál, rackové seděli shromážděni v Radě. Bylo vidět, že tam sedí už
nějakou dobu. A ona na něj opravdu čekali!
"Jonathane Livingstone Racku, postav se doprostřed!" Z hlasu staršího zněl
nejpřísnější úřední tón. Postavit se doprostřed mohlo znamenat jediné: nejhlubší
zahanbení nebo krajní zneuctění! Kvůli poctě bývali doprostřed povoláváni
výhradně vědcové Hejna. Už vím, blesklo mu hlavou, to bude kvůli té snídani,
určitě viděli ten Převratný krok! Ale já o pocty nestojím. Netoužím po tom,
abych se stal vůdcem. Chci se se všemi podělit o své poznatky, ukázat jim
obzory, které se před námi otvírají. Pak vstoupil doprostřed kruhu.
"Jonathane Livingstone Racku," oslovil ho Starší. - "Postav se doprostřed
kruhu, a? tě všichni rackové vidí!"
Bylo mu, jako by ho někdo praštil klackem do hlavy. Nožičky se pod ním
třásly, křídla se naježila a v uších mu začalo hučet. Cože? Má tu stát na hanbě?
To není možné! A co Převrat? Oni to nechápou! Všichni se mýlí! Mýlí!
"...za bezohlednost a nezodpovědnost," hřměl slavnostní hlas, "která se
neslučuje s důstojností a tradicí všech racků..."
Být postaven na pranýř uprostřed shromážděných racků znamenalo, že bude
vyvržen ze společnosti a vypovězen na opuštěné Vzdálené útesy.
"...jednoho dne, Jonathane Livingstone Racku, poznáš, že neodpovědnost se
nevyplácí. Život je neznámo a nepoznatelno; stačí, když víme, že máme na světě
jíst a žít co nejdéle."
Racek Radě nikdy neodmlouvá, ale Jonathan pozvedl hlas: "Jakápak
neodpovědnost, bratři? Znáte snad odpovědnějšího racka, než je ten, který
objevuje a následuje smysl a vyšší cíle života? Tisíc let jsme se honili za
rybími hlavami, ale teď konečně máme proč žít - učit se, objevovat, být
svobodní! Dejte mi poslední příležitost, dovolte, abych vám předvedl, co jsem
objevil..."
Jako by mluvil do kamene.
"Bratrství mezi námi pominulo," zaskřehotalo Hejno jednohlasně a jakoby
napovel ho všichni přestali poslouchat a obrátili se k němu zády.
........................................
Jonathan racek žil od toho dne sám, ale zato doletěl pěkný kus cesty za Vzdálené
útesy. Netrápilo ho samota, ale spíš to, že ostatní rackové odmítli slávu
létání, která se jim nabízela - odmítali prostě otevřít oči a vidět.
Denně se naučil něco nového. Zjistil, že při bleskovém střemhlavém letu
dokáže ulovit vzácnou a chutnou rybu, která žije deset stop pod hladinou: nebyl
už odkázán na rybářské lodě ani na nabobtnalý chleba, aby si opatřil nutnou
potravu. Naučil se spát ve vzduchu, udržovat směr ve větru vanoucím v noci od
pevniny a urazit mezi soumrakem a svítáním sto mil. Díky vnitřní sebekontrole
dokázal létat v husté mořské mlze nebo se vznést až do oslňujícího jasna nad
ní... to všechno ve chvíli, kdy ostatní rackové nečinně přešlapovali na břehu a
tupě zírali do mlhy a deště. Naučil se létat a cena, jakou za to zaplatil, mu
nevadila. Jonathan Racek přišel i na to, že nuda, strach a vztek zkracují rackům
život s protože se jich sám zbavil, dožil se opravdu vysokého věku.
........................................
Přiletěli večer a zastihli Jonathana, jak v klidu a míru krouží po své milované
obloze. Oba rackové, kteří se zčistajasna objevili vedle jeho křídel, svítili
čistotou jako hvězdy a jejich záře něžně a přátelsky osvětlovala temnou noc.
Nejkrásnější však na nich bylo umění, s nímž letěli; jejich letky se pohybovaly
přesně palec od špičky Jonathanových křídel.
Jonathan je mlčky podrobil zkoušce, v níž žádný racek ještě neobstál. Prohnul
křídla a snížil rychlost na pouhou míli, až se téměř zastavil. Oba zářiví ptáci
udělali totéž a přesně zachovali místo ve formaci. V ukázkovém létání se tedy
vyznali!
Jonathan přitiskl křídla k tělu, zvrátil se a přešel do střemhlavého letu
rychlostí sto devadesáti mil za hodinu. Řítili se za ním v bezvadné formaci.
Nakonec v plné rychlosti přešel do dlouhého vertikálního pomalého výkrutu.
Udělali s úsměvem totéž!
Vrátil se k vodorovnému letu, chvíli mlčel a nakonec promluvil: "Kdo vlastně
jste?"
"Patříme také k tvému Hejnu, Jonathane. Jsme tví bratři." Mluvili rozhodným a
klidným tónem. "Přišli jsme ti ukázat cestu do větších výšek, dovedeme tě domů."
"Já ale žádný domov nemám. Ani Hejno. Jsem Psanec. Navíc právě letíme na
samém vrcholu Velkého horského větru. Výš než ubohých pár set stop své tělo
nevynesu."
"Ale vyneseš, Jonathane. Proto ses přece učil. Jednu školu máš za sebou a teď
začneš jinou."
Jonathana celý život provázely záblesky poznání, ale teprve teď se mu
rozsvítilo. Mají pravdu. Dá se přece létat rychleji a také je čas jít domů.
Naposledy se rozhlédl po obloze i po nádherné stříbřité zemi, nad níž se toho
tolik naučil.
"Můžeme vyrazit," řekl nakonec.
A Jonathan Livingston Racek vzlétl se dvěma hvězdnými racky a zmizel na
naprosto temné obloze.