Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kurt Vonnegut Jr.

21. 7. 2007

Tomu, koho to může zajímat
Je jaro. Je pozdní odpoledne.
Kouř kuchyňského ohně na mozaikové podlaze vestibulu Empire State Building na
Ostrově smrti se vznáší nad pajasanovou džunglí, v niž se proměnila Třicátá
čtvrtá ulice.
Chodník procházející touto džunglí se vlní nahoru dolů - vyboulený mrazy a
kořeny stromů.
V džungli je malá mýtina. Na mýtině, na čemsi, co kdysi bývalo zadním sedadlem
taxíku, sedí starý běloch s modrýma očima a vpadlými tvářemi, dva metry vysoký a
sto let starý.
Ten muž jsem já.
Jmenuji se dr. Wilbur Narcis-11 Swain.
* * *
Jsem bosý. Mám na sobě nachovou tógu ušitou ze závěsů nalezených v sutinách
hotelu Americana.
Jsem bývalý prezident Spojených států amerických. Byl jsem posledním
prezidentem, nejvyšším prezidentem a jediným, který se kdy dal za svého pobytu v
Bílém domě rozvést.
Obývám přízemí Empire State Building spolu se svou šestnáctiletou vnučkou,
Melodií Žluvou-2 von Peterswald, a s jejím milencem, Isadorem Malinou-19
Cohenem.
My tři máme pro sebe celou budovu.
Náš nejbližší soused je od nás vzdálen jeden a půl kilometru.
Zrovna jsem zaslechl kokrhání jednoho z jeho kohoutů.
* * *
Naším nejbližším sousedem je Věra Veverka-5 Zappová, žena, která miluje život a
vede si v tom líp než kdokoli ze všech lidí, které jsem kdy poznal. Je to silná,
dobrosrdečná, těžce pracující farmářka něco málo přes šedesát. Postavu má jako
požární hydrant. Má otroky, s nimiž velmi slušně zachází. A spolu s otroky chová
dobytek, prasata, slepice a kozy a na březích East River pěstuje obilí,
zeleninu, ovoce a vinnou révu.
Postavila si větrný mlýn na mletí obilí, palírnu na brandy, udírnu - a tak dále
a dále.
"Věro - " řekl jsem jí tuhle, "kdybys nám ještě sepsala nové Prohlášení
nezávislosti, byla bys Thomasem Jeffersonem moderní doby."
* * *
Píšu tuto knihu na dopisním papíře autoškoly Continental. Melodie s Isadorem ho
našli tři krabice v kamrlíku v šedesátém čtvrtém patře našeho domova. Našli taky
veletucet propisovaček.
* * *
Návštěvníci z pevniny jsou vzácní. Mosty jsou strženy. Tunely jsou zborcený. A
čluny se k nám neodváží připlout ze strachu před morem příznačným pro tento
ostrov, morem zvaným "zelená smrt".
A právě tenhle mor vynesl Manhattanu přezdívku "Ostrov smrti".
Haj hou.
* * *
Tohle dneska říkám často: "Haj hou." Je to jakési senilní skytání. Žiju už moc
dlouho. Haj hou.
* * *
Přitažlivost je dnes velice slabá. Mám následkem toho erekci. Všichni muži mají
v takovýchhle dnech erekci. Je to automatický důsledek skoro naprosté beztíže. S
erotikou to ve většině případů nemá takřka nic společného a v životě muže mého
věku už vůbec nic. Je to hydraulická záležitost - důsledek zmateného potrubí a
trošky dalších věcí.
Haj hou.
* * *
Přitažlivost je dnes tak slabá, až mám pocit, že bych klidně vyklusal na střechu
Empire State Building s poklopem od kanálu a dohodil jím až do New Jersey.
To by už bylo pořádné vylepšení gesta George Washingtona, který mrštil stříbrný
dolar přes řeku Rappahannock. A přesto někteří lidé tvrdí, že nic takového jako
pokrok neexistuje.
* * *
Někdy mi také říkají "Král svícnů", protože vlastním přes tisíc svícnů.
Ale já mám radši své prostřední jméno, které zní "Narcis-11". A napsal jsem o
něm, a samosebou taky o životě, tuto báseň:
Já byl ono sémě,
já jsem toto tělo,
toto tělo, jež nesnáší bolest,
toto tělo, jež musí jíst,
toto tělo, jež musí spát,
toto tělo, jež musí snít,
toto tělo, jež se musí smát,
toto tělo, jež musí křičet.
Ale až toto tělo
splní své poslání,
zasaďte je prosím do země
jako narcis.
* * *
A kdo tohle všechno bude číst? Ví Bůh. Určitě ne Melodie s Isadorem. Tak jako
většina mladých lidí na ostrově neumějí ani číst, ani psát.
Nejsou zvědavi na minulost lidstva ani na život na pevnině.
Pokud jich se týče, nejskvělejším činem lidí, kteří v tak hojném počtu tento
ostrov obývali, bylo to, že zemřeli, takže ho můžeme mít celý pro sebe.
Zeptal jsem se jich onehdy večer, kdo byly tři nejdůležitější lidské bytosti v
dějinách. Prohlásili, že mé otázce nerozumějí.
Trval jsem na tom, aby dali hlavy dohromady a nějak mi odpověděli, a nakonec si
nechali říct. Byli z té mozkové námahy velice rozladění. Bolelo je to.
Konečně přišli s odpovědí. Melodie, která většinou mluví za oba, mi se vší
vážností řekla toto: "Ty, Ježíš Kristus a svatý Mikuláš."
Haj hou.
* * *
Když se jich na nic neptám, jsou šťastní jako blechy.
* * *
Doufají, že se jednoho dne stanou otroky Věry Veverky-5 Zappové. Pro mne za mne.A já se opravdu budu snažit, abych pořád nepsal to "Haj hou".
Haj hou.

* * *

Narodil jsem se tady v New Yorku. Tenkrát jsem ještě nebyl Narcis. Pokřtili mě
Wilbur Rockefeller Swain.
Mimoto jsem nebyl sám. Měl jsem dvojče, sestru. Jmenovala se Eliza Mellon
Swainová.
Pokřtili nás rovnou v porodnici, místo aby nás vzali do kostela, a nebyli jsme
přitom obklopeni příbuznými a rodinnými přáteli. To bylo tak: Eliza a já jsme
byli tak ohyzdní, že se za nás rodiče styděli.
Byli jsme obludy a nikdo nám nepředpovídal dlouhý život. Měli jsme po šesti
prstech na každé ručičce a po šesti na každé nožičce. Měli jsme i nadpočetné
bradavky - po dvou od každé.
Nebyli jsme mongoloidní blbečkové, i když jsme měli hrubé černé vlasy, které
jsou pro mongoloidy typické. Byli jsme cosi nového. Byli jsme neandrtálci. Už
jako nemluvňata jsme měli rysy dospělých, fosilních lidských bytostí - masivní
nadočnicové oblouky, sešikmená čela a čelisti zvíci bagrových lžic.
* * *
Předpokládalo se, že nemáme špetku inteligence a že se nedožijeme ani čtrnácti
let.
Ale já pořád žiju a kopu nožičkama, děkuju pěkně. A jsem pevně přesvědčen, že
Eliza by na tom byla dneska stejně, kdyby byla v padesáti letech nezahynula -
pod lavinou na periférii čínské kolonie na planetě Marsu.
Haj hou.
* * *
Naši rodiče byli dva hloupí, hezcí a velice mladí lidé jménem Caleb Mellon Swain
a Letitia Vanderbilt Swainová, rozená Rockefellerová. Byli pohádkově zazobaní a
pocházeli z amerických rodin, které měly všechno, nač si vzpomněly, avšak v
jakési idiotské zábavě rozvrátily celou planetu - posedlým proměňováním peněz v
moc, pak zase moci zpátky v peníze a znova peněz v moc.
Ale Caleb a Letitia byli neškodní. Otec byl prý znamenitý hráč vrhcábů a celkem
slušný fotograf na barvu. Matka byla aktivistkou Národního sdružení pro
povznesení barevného obyvatelstva. Ani jeden z nich nepracoval. Ani jeden z nich
neměl vysokoškolské vzdělání, ačkoli se o ně oba pokoušeli.
Psali a mluvili hezky. Navzájem se zbožňovali. Hanbili se, že jim učení nešlo do
hlavy. Byli laskaví.
A nemohu jim mít za zlé, že je tak sebralo, když se jim narodily obludy. Každého
by sebralo, kdyby se mu narodila Eliza a já.
* * *
A v rodičování byli Caleb a Letitia přinejmenším stejně dobří jako já, když
posléze došlo i na mne. Byl jsem ke svým dětem naprosto lhostejný, ačkoli byly
po všech stránkách úplně normální.
Možná že by mne moje děti bavily víc, kdyby to byly obludy jako Eliza a já.
Haj hou.
* * *
Mladému Calebovi a Letitii poradili, aby si nedrásali srdce a neriskovali zkázu
nábytku marnými pokusy vychovat Elizu a mne v Želvím zálivu. Rádcové tvrdili, že
s nimi nejsme v nijak bližším příbuzenském vztahu než párek mladých krokodýlů.
Calebova a Letitiina reakce byla lidská. Byla také drahá a krajně středověká.
Naši rodiče nás neukryli v soukromé nemocnici pro obdobné případy, jako byl náš.
Pohřbili nás do starého strašidelného zámku, který zdědili - doprostřed dvou set
akrů jabloní na vrcholku hory poblíž vesničky Galen ve Vermontu.
Třicet let tam nikdo nebydlel.
* * *
Povolali tesaře, elektrikáře a instalatéry, aby zámek obrátili v jakýsi ráj pro
Elizu a pro mne. Koberce sahající od stěny ke stěně byly podloženy vrstvou gumy,
abychom si neublížili, kdybychom náhodou upadli. Naše jídelna byla celá obložena
kachlíčky a podlahou vedly kanálky, abychom mohli být spolu s místností po
každém jídle ostříkáni hadicí.
Snad ještě důležitější byly dva ploty z hustého drátěného pletiva, které
vztyčili kolem. Nahoře se po nich táhl ostnatý drát. První obklopoval sad. Druhý
odděloval zámek od všetečných zraků sadařů, kteří museli být občas vpuštěni za
první plot, aby pečovali o jabloně.
Haj hou.
* * *
Služebnictvo bylo najato z místních lidí. Měli jsme kuchaře. Měli jsme dvě
uklízečky a jednoho uklízeče. Měli jsme dvě ošetřovatelky, které nás oblékaly,
svlékaly a koupaly. Nejlíp si pamatuju Witherse Witherspoona, kombinaci osobního
strážce, šoféra a údržbáře.
Jeho matka byla Withersová. Jeho otec byl Witherspoon.
* * *
Ano, a byli to samí prostí venkované, kteří, až na Witherse Witherspoona, jenž
sloužil v armádě, jaktěživi nevytáhli paty z Vermontu. Po pravdě řečeno,
zřídkakdy se odvážili dál než nějakých patnáct kilometrů od Galenu - a
nevyhnutelně byli spřízněni jeden s druhým, spářeni mezi sebou jako Eskymáci.
Byli ovšem také vzdáleně spřízněni s Elizou a se mnou, neboť naši vermontští
předkové se kdysi spokojeně cachtali, abych tak řekl, v téže skrovné genetické
kaluži.
Ale v americkém řádu světa té doby byli s naší rodinou spřízněni asi tolik, jako
je kapr spřízněn s orlem - neboť naše rodina se vyvinula ve světoběžníky a
multimilionáře.
Haj hou.
* * *
Ano, a pro naše rodiče bylo snadné zakoupit si lenní věrnost těchhle živých
fosilií z rodinné minulosti. Dostávali skromné platy, které jim připadaly
obrovské, neboť výdělečné laloky jejich mozků byly dosud velice primitivní.
Dostali v zámku pohodlná apartmá a barevné televizory. Byli pobízeni, aby jedli
jako králové, aby našim rodičům účtovali, co se jim zlíbí. A práce nestála za
řeč.
Ještě lepší bylo, že nemuseli moc myslet. Řídili se příkazy mladého praktického
lékaře, dr. Stewarta Rawlingse Motta, který žil ve vesnici a denně nás
navštěvoval.
Dr. Mott, melancholický a uzavřený mladý muž, byl mimochodem Texasan. Dodneška
nevím, co ho přimělo, aby odešel tak daleko od své rodiny a rodného hnízda - a
provozoval lékařskou praxi v eskymácké osadě ve Vermontu.
Snad jen poznámka na okraj dějin, a pravděpodobně zcela bezvýznamná: vnuk dr.
Motta se měl stát za mého druhého období v úřadě prezidenta Spojených států
králem Michiganu.
A musím si znova škytnout: Haj hou.
* * *
Přísahám: jestli se dožiju toho, abych tuto autobiografii dokončil, projdu ji
celou od začátku a všechna ta "Haj hou" vyškrtám.
Haj hou.
* * *
Ano, a v zámku byl také automatický hasicí systém - a v oknech, dveřích a
světlících poplašná zařízení proti zlodějům.
Když jsme povyrostli a stali se ještě ošklivější, a taky způsobilí lámat ruce a
trhat hlavy, instalovali v kuchyni obrovský gong. Byl napojen na třešňově
červené knoflíky v každé místnosti a v pravidelných vzdálenostech rozmístěné
všude po chodbách. Potmě knoflíky světélkovaly.
Knoflík se měl zmáčknout pouze v případě, kdybychom si Eliza nebo já začali hrát
na vraždu.
Haj hou....

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář